sobota, jún 24, 2017
Prihlásiť Zaregistrovať

Prihlásiť

Marrakech expres

Marrakech Express, přes Libanon, 1. - 15. března 2014, Praha – Lisabon – Casablanca – El Jadida – Marákeš – Džabal Tubkal – Ait Benhaddou - Dades – Tinerhir – Erfoud - Merzouga/Rissani - Cascades du Ouzoud – Casablanca – Lisabon - Praha
Více jak půl roku jsme připravovali cestu po Ománu. Když už jsme měli vše vyřízeno – ale naštěstí ještě před zaplacením letenek – jsme se dozvěděli od agentury, zajišťující pro nás víza, že je velmi pravděpodobně, že vzhledem k nedávnému pobytu v Izraeli vstupní víza do SAE, kde měla naše pouť začít, nedostaneme. Bohužel se to člověk dozví až po příletu do Dubaje, kde se vízum uděluje… Riskovali byste to? My ne. Začínali jsme tedy s přípravou expedice znovu úplně od začátku.

Probírali jsme různé destinace a jejich dopravní, provozní i poznávací možnosti a nakonec nám vyšlo Maroko. Jak se ukázalo, byla to skvělá volba! Bohužel naše, původně čtyřčlenná skupina přišla o jednoho člena, takže na Letišti Václava Havla v Praze jsme se sešli pouze tři. Dva cestovatelští veteráni – Réné Krůl z Karviné a já, Karel Vavřina z Prahy a benjamínek a řidič výpravy – Jirka Dušek z jihočeského Nadějkova. Tradiční účastník, další Jihočech Pavel Plavec z Božetic, musel z pracovních důvodů zájezd oželet. První zastávkou na cestě byl portugalský Lisabon. Zde jsme měli mezipřistání a nocleh. Město jsme bohužel moc nepoznali. Z několika důvodů: - bylo děsné počasí - vichr a déšť - na letiště pro nás přijeli po hodně dlouhém čekání - po ubytování v hotelu a hygieně jsme vyrazili na město už v pokročilé večerní době. Asi po hodinové procházce centrem jsme usoudili, že nám je zima, jsme promoklí a máme žízeň. Tu jsme hravě uhasili a zakončili první den. Cesta na letiště proběhla bez problémů a po asi hodinovém, o dvě hodiny odloženém, letu jsme přistáli v hlavním městě Marockého království – Casablance.

   
   

Ačkoliv jsem navštívil všechny země Maghrebu, překvapilo mě množství zeleně všude kolem letiště i v okolí Casablancy. Přistáli jsme s veselou a netušili, že nás čekají nejhorší chvíle celého zájezdu. Po poměrně složitém odbavení jsme si šli vyzvednout objednané a zaplacené auto do marocké půjčovny. Maročan, mluvící francouzsky, nám jakousi angličtinou sdělil, že se nedostane do Jirkova účtu, aby si zablokoval garanci a že tedy z vypůjčení nic nebude. To trvalo asi hodinu a čtvrt. Mezitím jsme postupně, jeden po druhém, ztráceli nervy, vztekali se, hádali se a propadali panice. Jenom domorodí „rentcaristé“ byli v naprosté pohodě…

   
   

Auto měli zaplacené, stornovat původní nedobytnou objednávku a vrátit platbu nešlo, přepsat jí na jinou zakázku, kde bychom složili garanci hotově také ne. Karlovi se udělalo zle a hrozil omdlením. Jirka v šoku telefonoval nejdříve manželce, potom do banky, kde si ho „Alžběta“ podávala: „V případě…. volte dvojku…“ z referenta na referenta (všichni vyřizovali požadavky jiných klientů) za pouhých tarifních 79,- Kč/min. Renda nám celou dobu hlídal zavazadla a držel palce! Náhle zsinalý a zoufalý Jirka říká: „Půjčte mi to (čtečku karet).“ A sám se pokouší provést celou transakci ještě jednou. A ejhle, ono to klaplo. Problém byl po celou dobu pouze v tom, že personál vložil částku a zároveň jí potvrdil. Potom předal čtečku Jirkovi a ten, jak jsme všichni zvyklí, jí potvrdil, vložil PIN a odentroval. A to dvojí potvrzení, obsluhou i Jirkou bylo tím kamenem úrazu… Jako odměnu za prožité, nám přidělili úplně fungl nového Logana. Měl na tachometru 38 ujetých kilometrů a všude ochranné igelity… Naložili jsme a vyrazili do hlavního města. Chtěli jsme alespoň krátce vidět slavnou mešitu Hassana II. Ani to nám v tento smolný den nevyšlo. Jednak jsme se dostali do podvečerní dopravní špičky a potom jsme se ve městě nedokázali orientovat, protože zde neexistují žádné směrové tabule a označená jménem je jedna ulice ze sta. Tak jsme to prostě vzdali a vydali se do 130 kilometrů vzdálené El Jadidy. Tady nás čekal první africký nocleh. Aby nebylo všemu trápení konec, i tady jsme zjistili, že veškerá příprava, včetně drahých map a knih je nám na … Ulice se nejmenují a když tak v arabštině, náš hotel nikdo nezná a vůbec nikdo neví, zda je vůbec v tomto městě… Asi po půl hodině tápání dle rad různých znalců prostředí, se nás ujal mopedista, který nás dovedl postupně na tři místa, a to třetí bylo skutečně ono! Náš hotel Riad Harmony. Naštěstí na nás pohledná majitelka  stále čekala a stihla nás ještě do půlnoci ubytovat. Hotel i pokoj byl zážitek!

   
   

Z venku vypadal tak, že jsme se rozmýšleli, zda vůbec vstoupit, ale ten interiér – prostě nádhera! Dokonalé pohodlí a vše k dispozici. Odpočinutí jsme hned po snídani vyrazili do přístavu a portugalské pevnosti s podzemní cisternou, takovou, jakou známe z Istanbulu. Vše jsme si důkladně prošli, poctivě se naobědvali a po procházce trhem – soukem se vrátili do hotelu. Odpočinutí na těle i duchu jsme se hned po snídani vypravili podél pobřeží na jih. Cestou jsme si vychutnali divokou krásu atlantského pobřeží. Jirka Atlantik dokonce nechtěně okusil… Zastavili jsme se ještě na chvíli v nejvyhledávanější marocké turistické lokalitě – Oualidii. Safí jsme jenom projeli a zamířili do Essaouiry. Tento historický přístav byl jednou z perel naší expedice! Majestátní a krásně zachovalá pevnost, malebný přístav s loděnicemi, prodavači ryb, ústřic a jiných laskomin, včetně marihuany, hašiše, případně koláčků z těchto zelených darů Země. Ubytovali jsme se v tom nejzapadlejším koutě kasby. Na rozdíl od takových částí měst v některých jiných arabských státech, se zde můžete pohybovat naprosto volně a bezpečně. Všude kvete obchod, všude někdo něco nabízí a sem ta i něco i prodá. Prostě Orient, jak si ho my Evropané představujeme. Pokud skutečně musím najít pihu na kráse, pak jsme ji našli. Pivo. Zde skutečně není! Nakonec nás za bakšiš (jako vždy) ochotný domácí znalec dovedl na správné místo. Ještě v kasbě, na konci jedné miniuličky, kam by nás normálně nikdo nedostal, ukázal k jakémusi otvoru ve zdi a řekl: „Tak tady to je!“ S obavou jsme vstoupili dovnitř. V poměrně hezké místnosti sedělo několik lidí a ti pili láhvové pivo. Bylo studené, dobré a drahé. Buď 0,25 l Flag, nebo 0,33 l Stork, obojí za necelých 40 korun za láhev. Dnes nás čeká nejdelší etapa. Naším cílem je bájný Marakéš. Silnice jsou až překvapivě dobré, je stále na co koukat a tak nám cesta příjemně ubíhá.

   
   

Kluci chtěli bydlet v centru, tak jsem opět zajistil hotel v kasbě. Není však kasba, jako kasba! Ta marakéšská je nejrozlehlejší a nejnepřehlednější ze všech, které jsem navštívil. Po několikanásobném projetí města jsme bezradní zastavili. Mapy nesouhlasily, ulice nebyly označené. Podle schématické mapky v knize o Maroku, jsme věděli, že to je někde za radnicí. Jeli jsme tedy podle citu, protože i ta ulice, v níž měl být náš hotel se ve skutečnosti nejmenovala Rue Larouss, ale Rue el Gza… Ale že od radnice pojedeme klikatými uličkami, širokými tak akorát pro mopedy a oslí povozy, mezi kterými se budeme muset neustále proplétat, nás ale nenapadlo. Okna jsme museli zavřít, protože nám do auta každou chvíli nakoukla hlava zvědavé ovce, nebo osla, případně „bakšišáře“ cosi nabízejícího. Tak takový Oreint jsem ještě nezažil! Kam jedete? Kde chcete parkovat? Máte ubytování? Nepotřebujete připravit večeři, lázeň, odnést kufry…? Jirka se bravůrně vyhýbal lidem, povozům i zvířatům, já jsem naváděl a navedl a Renda nám vzadu držel palce. Co ale s autem, když jediné místo, kde lze parkovat je přeplněné. „Co se vám nelíbí, pánové? Já jsem tu boss přes parkoviště. Dejte to sem, srovnejte kola, odbrzděte a hlavně vyřaďte rychlost. Kola si založím sám. Ráno jsme našli auto sice na druhém konci parkoviště, ale v pořádku, bez jediného škrábance 

   
   

… Další zážitek. Marakéš nám učaroval. Jiný svět, jiné Maroko – prostě Marakéš! Ještě dlouho nám zůstanou nezapomenutelné vzpomínky na ztepilé minarety mešit, pitoreskní, ale nekonečnou kasbu, ohromující prostor jejího hlavního tržiště, mumraj v ulicích a uličkách, nádhera paláců a jejich interiérů. Flexibilita a ochota lidí, nájezdy prodavačů, nabízejících všechno možné i nemožné, neustávající ani v noci. Až předimenzovaná nabídka restaurací, kaváren a hotelů A k tomu všemu naprosto úžasná a stále znovu překvapující dokonalá čistota všech interiérů! To je Marakéš! Marakéš má také nádherné okolí, orámované zasněženými vrcholky Velkého Atlasu, sahající Jabal Toubkalem až do výše 4.167 metrů! Bylo nám jasné, že tak vysoko se nedostaneme, ale chtěli jsme co nejvýše. Dostali jsme se až na konec silnice ve vesničce Ourika. Dále jsme pokračovali pěšky k vodopádům. Tentokrát však efekt nebyl takový, jak jsme si představovali. Dojem z ohromujícího pohledu na údolí Ouriky sevřeného nebetyčnými zasněženými vrcholy horského masívu, byl mnohem výraznější, než ten očekávaný z vodopádů samotných. O to lepší byl ale oběd. Za pár dirhamů jsme si nechali připravit grilované jehněčí kotletky, které ale restauratér neměl. Karel mu poradil, že vedle je řezník a ten právě bourá jehně. Kuchař vše zařídil a za pár minut už jsme vychutnávali jehněčí tak, jak je umí připravit pouze Arabové! Samozřejmě s bohatým zeleninovým salátem a ještě samozřejměji – bez piva. Nutno říci, že jsme se o zdar výletu, včetně gurmetské stránky, zasloužili opět všichni: Jirka řídil, Karel navigoval a zařizoval a Renda tradičně držel vehementně palce! Byl to nádherný výlet. Po návratu jsme se chtěli ochladit v hotelovém vnitřním bazénu.

   
   

Ochlazení by bylo však na Jirku přílišné, Renda vůbec k bazénu nešel a tak do 13ti stupňové vody jsem vlezl jen já. Krásné pokojské se smály a říkaly něco o takhle studené vodě a ještě ukazovaly jak, aniž by vůbec vzdálily palec od ukazováčku. Navíc ten večer žádná z nich ani nepřišla na návštěvu, ačkoliv čas měly – hrály karty. Divné manýry…  Neradi jsme opouštěli půvabný a tajuplný Marakéš, ale museli jsme pokračovat na východ. Na tomto stupni západní délky to však není ještě nic nepříjemného! Silnice je opět skvělá, krajina úchvatná a cesta opět dobře utíká. Zajíždíme do pohádkového Ait Benhaddou. Město je pod záštitou Unesco. Stejně tak, jako dosud navštívená města El jadida, Essaouira i Marakéš. Zachovalé stavby bývalé pevnosti poskytují nejen zážitek užaslým turistům, ale i exteriéry filmařům, včetně hollywoodských. Pokračujeme stále východním směrem.
Projíždíme půvabné Ouarzazate s ještě půvabnějším okolím. Zde, jako perla, vsazená do hnědavého pouštního sametu, na nás září tyrkysově zelenomodrá hladina jezera. Oblast je nepřístupná a hlídaná armádou. Pohled na tuto scenérii byl pro mě jedním z největších cestovatelských i estetických životních zážitků. Ta barva se nedá popsat, ani vyfotografovat. Je prostě úžasná – nikde jinde jsem nic takového neviděl! Při pohledu na jezero jsem v plném rozsahu pochopil skutečný význam sousloví: Zůstal stát v němém úžasu…! Stále východním směrem projíždíme kraj růží – město Skoura a jeho okolí. Všude jsou zde růžové plantáže. V květnu je sklizeň a ta končí Festivalem růží. Z růží se zde dělá vše: oleje, sirupy, kosmetika zdravotní i estetická, suvenýry… Pozdě odpoledne přijíždíme do Tinerhiru. Uprostřed města končí silnice! Kudy dál? „No přece stále rovně, vždyť vidíte, kudy povede, až bude hotová.“ „Jo, díky a mají tu někde pivo?“ Do té doby ochotný muž se zatvářil, jako bych mu nabízel tlející mršinu. Ačkoliv se nám moc nechtělo, zkusil jsem se zeptat ještě jednou. „Ano, jistě, támhle v supermarketu. A nechcete nocleh, masáže, lázně? Ne, to je škoda, tak alespoň všem doma řekněte, že u mě je to k dispozici a Alláh s vámi.“
Supermarket jsme nemohli najít, ale byla to ta špeluňka, kolem které jsme celou dobu chodili. „Prosím, máte pivo?“ Prodavač zavolal majitele a začal se modlit. Šéf nás vede do sklepů, pak ještě doprava a tady to je! Pivo, víno, kořalka, cigarety. Majitel se nás jakoby provinile ptá, jestli na to něco máme. Říkám, že ruksak a zbytek uneseme v rukách. Málem omdlel: „Vždyť to bude vidět!“ Nakonec nám dává noviny na zabalení a potom už s touto cenností vylézáme zpět na světlo boží. Horší bylo, že jsme projeli celé město a hotel nikde. Vrátili jsme se a již bez problémů jsme se dozvěděli, kam jet. Dokonce nám to kolemjdoucí nakreslil na papír. Vzhledem ke skutečnosti naprosto přesně, ale porovnání s koupenou mapou bylo rozdílné jako nebe a dudy… Jeli jsme přesně podle skicy, ale i tady najednou pevná silnice končila. Navíc se velmi rychle stmívalo a hotel stále v nedohlednu. Po nepřehledné, prašné cestě plné výmolů, zaříznuté do skály na straně jedné a na druhé lemované propastí, samozřejmě bez jakéhokoli označení kraje, natož pak svodidel, jsme se řítili tmou skoro patnáctikilometrovou rychlostí vpřed. Jirka bezpečně řídil, já křičel, ať jede blíž ke skále, abychom nespadli a Renda nám vzadu srdnatě držel palce. Ještě vtipně poznamenal, pro nás dva velmi povzbudivě, že jako horník je na hloubky zvyklý… Nastalo jedno z největších překvapení celého zájezdu. Ten hotel tam skutečně byl!

Mladý personál na nás čekal a dokonce nám připravil skvělou večeři. Při účtování sice vše násobil čtyřmi, ale potom po několikerém přepočítání naší tříčlenné skupiny došel k názoru, že bude tedy násobit pouze skutečným počtem lidí ve výpravě a omluvil se. Velký zážitek nastal hned ráno, po probuzení. Rozhrnuli jsme závěsy a užasli jsme. V té propasti se totiž rozkládala obrovská zelená oáza, táhnoucí se několik kilometrů daleko. Opět nezapomenutelný pohled. Prostě jeden z těch nádherných zážitků, kvůli kterým se opravdu cestovat vyplatí! A prý ta sousední kotlina je ještě krásnější. Jmenuje se podle městečka Dadés a prochází jí odvěká obchodní stezka karavan nesoucích zboží z Mali a Mauretánie na sever. Je zajímavé sledovat, jak se říčka svým korytem zařezává do pouštních skalisek a vytváří poetické meandry. I sem se vyplatilo jet.
Další cesta nás vede na jihovýchod. Krajina je stále saharštější a městečka berberštější. Mineme Erfoud, kde bude cíl dnešní etapy. Nejdříve ale jedem na písek… Cestou si zkoušíme jízdu v pouštním terénu mimo silnici. Povrch je ale tvrdý a nepůsobí problémy ani Jirkovi, ani Dacii. Nevím, na co si ti „dakaráři“ stále stěžují! Projedeme tedy mimo silnici až do nedaleké vísky a zde vidíme nefalšované saharské životní prostředí. Občas ale narazíme na domorodce a začíná nám být za naší zvědavost stydno. Přestáváme tedy fotit a natáčet a vracíme se zpět k silnici.
Abychom si vylepšili svědomí, nakládáme poutníka a alespoň kousek ho svezeme. Za pár minut už  zastavujeme u písečných dun Erg Chebbi, rozprostírajících se mezi Merzougou a Rissani. Procházíme se bosí pískem, zrnitosti pudru. Je horko a tak je to příjemné. Jenom kdyby nás alespoň na chvíli přestali otravovat neodbytní nabízeči čehokoliv, kteří se zjevují kdykoliv a kdekoliv, včetně pouštní pustiny. Do hotelu přijíždíme docela unaveni. Asi i díky počasí, které bylo saharské. Vedro, vítr a všude jemný písek. V recepci nám opět neberou kartu a tak se skládáme na zaplacení noclehu. Hotel je mimo město a je krásný. Otevíráme si vychlazené pivo, ale nesedíme dlouho. V noci je zima, klimatizace nefunguje. Vlastně nevíme, zda funguje. Nemůžeme jí zapnout, protože nám nedali ovladač. Renda si v noci teple obléká a já se navíc přikrývám přehozem přes postel. Berberský přehoz je ale tak těžký, že se budím při každém pokusu o jakýkoliv pohyb. Jen Jirka spí opět jako nemluvně. Probouzíme se do krásného rána. Obloha je azurová, bez mráčku, ale po ránu jde ještě od pouště chlad. S německými sousedy si zanadáváme na slabou a pouze sladkou snídani a vyrážíme na sever. Jak opouštíme Saharu, mění se i krajina.
Míjíme další nádherné jezero a i zde řešíme, proč je tak úžasně tyrkysové. Pozdravíme se vojáky, kteří nám z hlídkujícího Hummeru dávají jasně najevo, že blíže k vodě opravdu nelze a tak stoupáme do vyšších nadmořských výšek. Zdolali jsme kótu 2.200 metrů a dostali se do mlhy. Homolka by řekl: „…tohle není žádná blbá mlha, to jsou opravdový mraky!“ Obloha tmavne a spouští se déšť, občas dokonce promíchaný s rychle tajícími chuchvalci sněhu. Najednou jsme vzpomínali na horký dech pouště a uvědomovali si, že to vlastně nebylo tak nepříjemné. Na konci dnešní pouti nás očekával hotel v pevnosti Ksar Timnai. pevnost není příliš mohutná, zato hotel je skvělý. Jak po ubytovací, tak po kulinářské stránce. Určitě jsem tak obrovské apartmá ještě nezažil. Mělo dobrých 65 metrů čtverečních! Každý z nás měl své soukromí I prostor k relaxaci. Objednali jsme si večeři v pevnostní restauraci a nutno říci, že to byl skvělý nápad. Kompletní menu berberského střihu a k tomu dobré, ale drahé pivo. Cenu piva jsme alespoň trochu kompenzovali koupí unikátního marockého půllitru. Bude mít čestné místo v mé sbírce pivního skla… Dokonce i snídaně zde byla pestřejší. Dobře naladěni jsme odjížděli k vodopádům Cascades du Ouzoud. Podle všech dostupných informací to bude vyvrcholení expedice. Tady pobytu věnujeme dva dny a dvě noci v hotelu vzletného názvu: Hotel France – Ouzoud. Prodíráme se serpentinami a přejíždíme horský hřeben s nadmořskou výškou přes 2.500 metrů.

   
   

Krajina je tak úchvatná, že pomalu ani nestačíme fotit. Sjíždíme k přehradě, tu pak přejedeme a nad ní se nám otevře panorama jezera s již známou nádherou v podobě tyrkysu hladiny. To je Asni. Zastavíme, abychom se pokochali jednak tou krásou a také vše dobře zdokumentovali pro sebe, naše přátele i pro tento článek… Jirka se protahuje, já fotím a natáčím, Renda kouří, protože už vše vyfotil. Opět šplháme do hor a těšíme se na vodopády. Z hlavní silnice, na radu domorodců, odbočujeme a hledáme městečko, kde máme být ubytováni. Jakmile zpomalíme, okamžitě se na nás vrhá horda nabízečů ubytování, parkování, či čehokoliv jiného. Prokousáváme se tou nemlčící většinou. Silnice končí a prašná cesta mizí v obrovské, snad dvacetimetrové louži. Jak může být hluboká? Projeli zatím všichni, projíždíme i my. Měla slabých 40 centimetrů hloubky! Přemýšlíme, kde v této ještě technikou nedotčené vesnici může být hotel s tak reprezentativním názvem. Známe ho z fotek a ty nabízejí pomerančovníky, velký bazén, vodopády na dosah…
Jo, jo, jak moc se realita lišila od skutečnosti! Všude vlhko, bahno a kde bahno uschlo, tak prach. Bazén vypuštěný, pokojíky maličké – a to jsme dostali ten největší – šestilůžkový. Žádný nábytek, pouze postele, stůl a nefungující klimatizace. A pro tu kobku, kde jsme prováděli vše, spojené s osobní hygienou je sociální zařízení naprosto napatřičné označení. Hotel nepokrytý prezentovanou WIFI. Ta je dosažitelná pouze v recepci. Zde je však pouze jedna zásuvka, do které ale Jirka odmítl zapojit náš kabel s odůvodněním, že má ještě malé děti… I když byl hotel prázdný, tak jsme se o zásuvku přetahovali s francouzskými sousedy, putujícími karavanem. Také v něm spali. Nedivil jsem se. Večeře ale byla velmi dobrá a pivo nám, za desátek jednoho, vychladil šéf zařízení. V noci bylo 12 stupňů, což je i pro mě málo. Musím však přiznat, že na druhou noc nám docela hezká pokojská přinesla elektrický ventilátor. Ten jsme do nestandardní zásuvky již zapojili. Bylo přeci jedno, jestli zmrzneme, nebo jestli nás zabije elektrický proud! Hned po ránu jsme se vydali pěšky k vodopádům. Stálo to za to, i když Iguazzu to nejsou. Kaňon je krásný, příroda dramatická – téměř jako stvořená pro K. H. Máchu. Voda padá z výšky 110 metrů nadvakrát do propasti. Cesta podél kaňonu je až k úpatí lemována prodejními stánky se suvenýry a restauracemi, bufety i kavárnami. Dole se s nabídkami předhánějí voraři. Nechápali jsme, jak se na laguně o rozměrech tak 80 x 5 v užším a 15 v nejširším místě, mohou všichni uživit a hlavně vyhýbat, ale asi jo… Vše je hezké a jsme rádi, že tu jsme. Opice nejsou tak dotěrné, jak jsme zvyklí třeba z Asie. Tu jejich obvyklou dotěrnost ale berou na sebe prodavači cetek...

 

Do hotelu se vracíme ještě před polednem a tak vyjíždíme k dalším přírodním raritám. Tou první je přírodní most. Přes hřbet obrovské průchozí jeskyně skutečně vede silnice. Útvar je to krásný, stejně tak jako okolí. Jirka si běží vše vyfotit ještě z druhé strany. S Renkem na něj čekáme. Já čtu o Maroku a Renda kouří. Z knihy zjišťuji, že jsme pouhých 6 kilometrů od odkrytých unikátních stop T - Rexe. To přeci nemůžeme vynechat! Dále kniha píše, že to je po zcela nové silnici, dokončené v roce 2012. Ani jedno není pravda. Začínám mít o Lonely Planet svoje mínění… Po pár kilometrech končí asfaltka a suneme se neodhadnutelně hlubokými kalužemi v červeném bahnu. Když jsme ujeli 15 kilometrů, vzdáváme to a otáčíme. Co se dá dělat, stopy neuvidíme.
Cestou zpět ale hlásím, že na ceduli, která je celá arabskými znaky jsem snad viděl latinkou napsané slovo, velmi připomínající název naleziště. U cesty drbaly tři zahábitované ženy, tak jsme zastavili a zeptali se. Nedovedete si představit ten úprk na všechny strany, provázený pisklavým stakatem. Pohled to byl legrační, protože hábity jsou úzké a umožňují tedy jen takové cupitání. Ale ta frekvence. Jako když vyplašíte hejno tučňáků patagonských. Opodál ale seděli tři chlapi a tvrdě přemýšleli o práci svých - už od pohledu sedřených žen. Volali na nás, že jsme správně a poslali synka, aby nás ke stopám dovedl. Za průvodcovské služby dostal bonbóny a na závěr ještě 5 dirhamů. Minuli jsme již zmíněné manuální teoretiky a okolo pracujících žen jsme se dostali na místo archeologického naleziště. Je to úžasný zážitek. Stopy jsou naprosto zřetelné. Uvědomujeme si, že je tu ten tyranosaurus zanechal před 180 miliony let. Jak směšné jsou ty dva nekonečné roky, které mě dělí od vytouženého důchodu… Kluk si každou chvíli vyndavá z pusy ocucaný bonbón a celý upatlaný si stěžuje, že se mu zmenšuje. Vracíme se zpět do slovutného hotelu France. Na křižovatce se ještě zeptáme na nejlepší zítřejší trasu do Casablancy. Máme totiž tři mapy a všechny se liší. Dokonce Googlem doporučovaná silnice v nich vůbec není znázorněna… Ptáme se skupiny tři mužů a každý má jiný názor. Jeden nás posílá zpět přes Asni, což je asi 70 kilometrová zajížďka, ale jistota. Druhý s prakticky stejným prodloužením trasy, ale opačným směrem. Třetí nás posílá přímo a nevadí mu, že taková cesta není ani na místních mapách. Začnou se mezi sebou dohadovat, jestli se ta cesta vůbec dá osobním autem projet a když, tak jestli i vyhnout. Jejich dohadování přechází v prudkou hádku. Když se začnou strkat a držet za hábity, raději mizíme. Čeká nás poslední africká noc naší expedice. S obavami přemýšlíme, zda vracení auta bude stejně komplikované, jako jeho vyzvednutí a trochu se bojíme. Poslední den. Absolvujeme strašnou snídani – nesnídani a odjíždíme směr Casablanca.
Za poslední peníze ještě musíme koupit alespoň pár litrů benzínu. Platí se pouze hotově a my musíme dojet k první pumpě, kde natankujeme na kartu. I když smluvní podmínky autopůjčovny stanoví režim stavu paliva v nádrži plná – plná, musíme prý v Casablance odevzdat nádrž co nejprázdnější… Divné, ale asi účelné. Dovedu si představit, jak tam po každém něco zbyde, a obchodní duch Maročanů dává jistotu, že se přebytek nevypaří, zejména, jsou-li pohonné hmoty v Maroku stejně drahé jako u nás… Poslední zastavení má pouze utrácecí charakter. Ano, chceme utratit poslední dirhamy za občerstvení a pár posledních dárků pro blízké. Ptám se na pivo. Opět to bylo dobrodružství. „Počkejte na pána v červeném plášti, on vás tam dovede. Ale pouze jednoho z vás.“ Vyšlo to na Rendu. Já už měl zaplaceno a byl jsem za pokladnou. Renda, s očima prosícíma o pomoc, odchází s tím podivným červeným přízrakem. Téměř dokonalá hororová scéna a navíc ten jeho vzdalující se nešťastný pohled. Čekám asi pět minut a bez Renka odcházím pro Jirku, aby nás v případě nutnosti bylo víc. Domlouváme se co udělat a najednou ze dveří supermarketu vychází náš Renda. S úsměvem a hlavně se studeným pivem. Líčí nám, co všechno zažil a jak prošel snad celé podzemí města Berrechid, kde na konci katakomb dostal ta vytoužená tři piva. To bylo poslední dobrodružství během naší expedice. Vrácení auta zajistil bez problémů Jirka sám, odbavili jsme se a už jen z letadla zamávali vzdalujícímu se africkému kontinentu. Lisabonská zastávka už byla pouze epizodka. Za rok nás čeká severní část království. Už se těšíme.
Bylo to překrásné a bylo toho dost!

 

Zobrazené 2282 krát
Pre písanie komentárov sa prihláste

Najpopulárnejšie, komentáre, tagy

  1. Populárne
  2. Komentáre
Reklama
Reklama
Proces
Reklama
Helen štúdio
Reklama